Oliverek Železník 

Jmenuji se Oliver Železník.
Narodil jsem se 14.4.2016 v Ostravské fakultní nemocnici, kam mě kvůli komplikacím po těhotenském screeningu poslali lékaři ze Zlína. Z komplikací nakonec bylo velké krvácení do
mozku. Když jsem se narodil, začal jsem slýchávat věci typu: „On bude jen ležet a slintat.” Jelikož jsem ale bojovník po tatínkovi, rozhodl jsem se, že začnu bojovat a světu ukážu, kam až to dotáhnu. Už druhý den jsem ukázal, že na to mám. Byl mi zaveden Ommaya rezervoár, z kterého mi každý den odsávali doktoři mozkomíšní mok. Čekali, až se vyčistí od krve a jiných tekutin. Uběhlo několik týdnů a lékaři se rozhodli, že mi zavedou v3 stomii. Po zavedení, jsem čekal několik dlouhých dnů na výsledek. Ten zněl, že si mě rodiče konečně mohou odvézt domů, do 100 km vzdáleného města. Těšil jsem se, doslova jako malé miminko. Po nekonečných 40 dnech jsem byl konečně z nemocnice propuštěn. Uplynul měsíc a já se musel vrátit do Ostravy na kontrolní vyšetření. To bohužel dopadlo velice špatně. V3 stomie nebyla účinná. Na vyšetření jsem se dozvěděl, že to bohužel nefunguje, a že mi bude zaveden VP shunt. Pro mě i rodiče naprosto neznámá věc. Týden od vyšetření utekl jako voda a už jsme jeli zpátky. Ocitl jsem se opět na operačním sále. Zde mi nejlepší Ostravští neurochirurgové zavedli do mozku VP shunt. Hadičku, která odvádí nahromaděný mozkomíšní mok do dutiny břišní. Ležel jsem zde zase dlouhých 10 dní.

Nekonečných 10 dní. Pak jsem byl konečně propuštěn domů.
Užíval jsem si rodinné pohody doma, s maminkou, tatínkem a sestřičkou. Jezdili za mnou všichni z rodiny. Ale věděl jsem, že něco je holt jinak. Každé dva týdny jsem jezdil do Ostravy
na vyšetření. Pak také do Zlína a Uherského Hradiště. Jezdil jsem cvičit k tetám na rehabilitace a na různá odborná vyšetření.
Bohužel, můj život je jiný než ten váš. Sice už chodím do školky, když to situace dovolí, ale po školce mě vždy čeká nějaké cvičení. Každý měsíc se snažím jezdit na speciální intenzivní terapii do Brna, na kterou se maminka pokouší shánět peníze. Terapie není hrazena ze ZP a není v silách rodičů hradit ji bez pomoci. Díky návštěvám této terapie jsem se naučil chodit, ale pořád ještě nemám vyhráno, stále je co zlepšovat. Nyní máme stejnou terapii otevřenou přímo u nás ve Zlíně na klinice Axon, kde bych to chtěl také vyzkoušet. Tím, že je to blízko mohl bych zkusit i měsíční terapii pro větší pokrok.

Je to dost náročné, ale přes to všechno si nestěžuji. Mám stejný život jako všechny ostatní děti. Mám milující rodiče a prarodiče, kteří by pro mě udělali vše. Mám skvělou mladší sestru, díky které jsem začal makat ještě víc.
Od mého narození se toho dost změnilo. Jsem vysoký modrooký blonďák, který už má 5let, jsem hotový řečník a rozumbrada, naučil jsem se celkem slušně chodit a někdy snad i kousek poběžím.

Děkuji všem z celého srdce za podporu